<- Za třetí, je kontraproduktivní snažit se přimět státy globálního Jihu, aby se přidaly k vlastnímu táboru. Čím více Berlín a Brusel trvají na jasných závazcích, tím více států se od Evropy odvrátí. Strategie, která uznává, že partneři v globálním Jihu se diplomaticky zajišťují na všech stranách, slibuje větší vliv.
Za čtvrté, závislost na vedení USA oslabuje autonomii Německa právě v době, kdy se americká politika stává stále více nepředvídatelnou. Zkušenosti z roku 2025, kdy Washington neustále kolísal mezi vměšováním a unilateralismem, by měly být poučením, že pouhá poslušnost není spojenectvím, ale slibuje zranitelnost.
Jak by mohla vypadat jiná strategie?
Německo by se mohlo vrátit ke své tradiční síle jako diplomatický most – jako aktér, který vstupuje do dialogu s různými stranami, aniž by ztratil svou důvěryhodnost. Místo do rigidních aliancí by mohlo investovat do tematických partnerství: v oblasti přizpůsobení se změně klimatu, kritických surovin nebo digitální správy. Mohlo by se zasadit o reformy multilaterálních institucí, které by odrážely nové mocenské poměry, místo aby udržovaly zastaralé hierarchie. A mohlo by dát jasně najevo, že bezpečnost a prosperita Evropy nespočívají v rigidních blocích, ale v flexibilních sítích spolupráce.
Takový přístup není projevem lásky k globálnímu Jihu, ale strategickým vlastním zájmem. Jedinečná síla Německa v neklidném světě spočívá v jeho schopnosti zprostředkovávat, sbližovat aktéry a vyvíjet integrační agendy. Právě teď svět potřebuje důvěryhodné zprostředkovatele naléhavěji než kdy jindy.
Německá politika by se neměla zabývat otázkou, zda Spojené státy mohou být někdy opět tak spolehlivé jako dříve. Mnohem důležitější by bylo zpochybnit, zda historická analogie, na které je založena německá strategie, je vůbec ještě platná. ->
